SV.ANEŽKA
Dnes slavíme památku sv. Anežky České, která se narodila kolem roku 1211 jako dcera krále Přemysla Otakara I. Odmítla nabídku k sňatku s císařem Fridrichem II.. S pomocí svého bratra Václava I. založila v Praze první klášter františkánů a klášter klarisek, do něhož sama vstoupila (1234) a stala se jeho představenou. Založila též špitální bratrstvo, z něhož se později stal řád křižovníků s červenou hvězdou. Zprostředkovala usmíření krále Václava I. s jeho synem Přemyslem Otakarem II. (1249). Svědectví o jejím příkladném životě a vroucí zbožnosti podávají listy sv. Kláry a papeže Řehoře IX. Zemřela 2. III. 1282 ve svém klášteře „Na Františku“.
Sv. Anežka Česká je nejen symbolem české státnosti, ale také odpovědnosti státu vůči nemocným, starým, sociálně slabým a vyloučeným, a v neposlední řadě symbolem milosrdenství. Nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. se mohla stát partnerkou několika významných evropských státníků, místo toho ale zvolila dobrovolnou chudobu a péči o potřebné. Proslula milosrdenstvím a již současníci ji pro její dobrotu označovali za svatou. Svatořečena byla více než 700 let po své smrti, 12. listopadu 1989 papežem Janem Pavlem II., v předvečer sametové revoluce v Československu.
Její svatořečení bylo spojeno s převratnými změnami konce roku 1989. Pomoc sv. Anežky krátce před svou smrtí připomněl také prezident Václav Havel, který napsal: „Milá Anežko, děkujeme Ti za ochrannou ruku, kterou jsi nad námi držela. Prosím, měj ruku i nadále připravenou, třeba ji ještě budeme potřebovat.“
Sv. Anežka Česká je nejen symbolem české státnosti, ale také odpovědnosti státu vůči nemocným, starým, sociálně slabým a vyloučeným, a v neposlední řadě symbolem milosrdenství. Nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. se mohla stát partnerkou několika významných evropských státníků, místo toho ale zvolila dobrovolnou chudobu a péči o potřebné. Proslula milosrdenstvím a již současníci ji pro její dobrotu označovali za svatou. Svatořečena byla více než 700 let po své smrti, 12. listopadu 1989 papežem Janem Pavlem II., v předvečer sametové revoluce v Československu.
Její svatořečení bylo spojeno s převratnými změnami konce roku 1989. Pomoc sv. Anežky krátce před svou smrtí připomněl také prezident Václav Havel, který napsal: „Milá Anežko, děkujeme Ti za ochrannou ruku, kterou jsi nad námi držela. Prosím, měj ruku i nadále připravenou, třeba ji ještě budeme potřebovat.“
Zjevení 21:8 CSP
Matouš 16,13-19
Kdo káže vodu a opíjí se vínem se do nebe nedostane...skutky dělají křesťana!!!!jak dlouho věříš v Boha?!předtím jsi byl new age...za 2roky budeš třeba muslim nejsi staly ve své víře,..nezůstávás věrný tomu čemu věříš... takže klidně odpustíš i Boha pokud najdeš něco jiného viď?!
Se
1. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.
2. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.
3. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.
4. Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.
5. Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
6. Nezabiješ.
7. Nesesmilníš.
8. Nepokradeš.
9. Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.
10. Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.
Katolické desatero:
1. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne.
2. Nevezmeš jména Božího nadarmo.
3. Pomni, abys den sváteční světil.
4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.
5. Nezabiješ.
6. Nesesmilníš.
7. Nepokradeš.
8. Nepromluvíš křivého svědectví.
9. Nepožádáš manželky bližního svého
10. Nepožádáš statku bližního svého.
V čem je rozdíl?
1. Druhé biblické přikázání bylo vypuštěno (zrušeno). Římsko-katolická církev používá Katechismus, což je obsáhlá kniha (příručka) plná bludů a démonského učení. V Katechismu je právě výše uvedené překroucené destero. V čem překroucené? Především bylo druhé přikázání vypuštěno a ostatní přikázání byla posunuta o jednu pozici zpět. Druhé přikázání: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho…“. Proč bylo toto přikázání římskou církví vypuštěno? Protože v katolických kostelích (a na dalších místech) se křesťané klaní sochám, obrazům (sochy Marie atd.). Je potřeba si uvědomit, že za těmi předměty stojí démoni!
2. Katolické deváté přikázání bylo zkráceno. „Nepožádáš manželky bližního svého“ je pouze část desátého biblického přikázání.
3. Vzhledem k tomu, že římská církev druhé biblické přikázání zrušila, desáté přikázání bylo rozděleno na dvě části (9 a 10).
Co z toho plyne?
Pokud chcete poznat skutečnou pravdu a pravého Boha, studujte Bibli. Tam je jediná pravda! Římsko-katolická církev provozuje a šíří podvodné nauky, a to nejen v podobě upraveného Desatera. Další jejich bludy: Marie byla bez hříchu a nyní je v Nebi jako přímluvkyně (spoluvykupitelka), vyznávání hříchů knězi, bezmyšlenkovité opakování „Zdrávas Maria“ a „Otče náš“, kněžím a papežům říkají „otče“ (klaní se před nimi), kněz obětuje Krista na oltáři, pokaždé když slouží mši, nebiblické křty dětí a dospělých v kostelích, atd.
Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého.
Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé! Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi! Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuváděj v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé je království i moc i sláva na věky. Amen.
esatero Božích přikázání
I. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.
II. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho; nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.
III. Nezneužiješ jméno svého Pána Boha; Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by to učinil.
IV. Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý.
V. Cti svého otce a matku.
VI. Nezabiješ.
VII. Nesesmilníš.
VIII. Nepokradeš.
IX. Nevydáš proti svému bližnímu křivého svědectví.
X. Nebudeš dychtit po nikom a po ničem, kdo nebo co patří tvému bližnímu.
Na důkaz k ověření zadávám odkaz....https://www.drevenykostelik.cz/o-nas/zakladni-texty/
Ty tu Karle šíříš nějaké bludy nemohu si pomoct:-(
Jseš si jistý že tvé počínání neovládá ďábel:-))
Vidíš katolíci jsou zbožnější než protestanté máme 72 knih:-)))
Na rozdíl od centralizovaného římského katolicismu byly reformované církve od počátku regionálně i věroučně roztříštěné. Luteránství, navazující přímo na Luthera, se prosadilo především v severním Německu a Skandinávii. Radikálnější kalvinismus, založený na syntéze učení Jana Kalvína a Ulricha Zwingliho, se prosadil zejména na části frankofonního území, anglosaského světa a Nizozemí. Anglikánství vychází z reformačního působení Jindřicha VIII. a jím dosazeného arcibiskupa Thomase Cranmera na Britských ostrovech a je podnes státní církví Anglie.[3] Vedle těchto hlavních směrů vznikly v oblasti reformace již v 16. století další skupiny, například novokřtěnci, na něž navazují dnešní baptisté,[4] odmítající křest dětí, anebo předchůdci dnešních unitářů, popírající nauku o boží Trojici.[5] Novokřtěnci vytvářeli vlastní uzavřené demokratické komunity, pojila se s nimi víra v konec světa, cokoliv světského bylo označeno za špatné. Nejprve byli církví tolerováni, poté ale byli prohlášeni za kacíře a začalo jejich brutální stíhání.
Zejména v anglosaských zemích se z protestantských církví v následujících stoletích dále vydělovaly nové směry, sekty, církve a hnutí, u jejichž kořenů často stál puritanismus a probuzenecké hnutí. Sem patří například metodismus,[6] letniční hnutí (pentekostalismus) či evangelikalismus (protestantský fundamentalismus).[7] Vznikly ovšem i směry na hranici tradičního křesťanství, které nejsou obvykle ostatními církvemi považovány za křesťanské, například mormonismus a Svědkové Jehovovi.[8] Vznikaly i menší, okrajové náboženské skupiny. Do doby vzestupu protestantství zapadá počátek tzv. nadkonfesního křesťanství, přesvědčení, že nemají existovat žádné církevní instituce. Usiluje o globální církev bez jakékoliv vnější organizace. Přívrženci těchto myšlenek často neuznávají světskou moc, jsou v nich často obsaženy anarchistické prvky. Podobně jako jiné protestantské odnože, i zde je důraz na individuální spiritualismus, víra je soukromou záležitostí každého člověka. Mezi zastánce nadkonfesního křesťanství patřil například lékař Paracelsus, či teologové Valentin Weigel a Jakob Böhme. Toto učení se ale na rozdíl od jiných protestantských odnoží příliš nešířilo, mezi jednotlivými zastánci panovaly kolosální rozdíly a nakonec zaniklo na úkor jiných sekt.