Kladivo na náboženství

Věci, nad kterými jsem nedávno přemýšlel a dával jsem si dohromady nějaké myšlenky. Předhazuji k diskusi:
>>>>>>>odstavec<<<<<<

Jeden z bodů jak se projevuje náboženství je ten, že náboženství buď přímo přikazuje nebo doporučuje formou rady, co by člověk měl dělat. >>>>>>>odstavec<<<<<<

Tzn. že se v náboženské organizaci šíří učení typu >Křesťan je člověk, který musí hodit do církve, musí číst bibli, musí se modlit.> Přibývají další a další pravidla. Například v katolické církvi platí, že člověk musí chodit na mše, aby byl spasen. Taky musí chodit ke zpovědi. Musí být biřmovaný a musí být právoplatným členem církve, aby mohl být spasen atd. >>>>>>>odstavec<<<<<<

Další méně viditelnou variantou slovíčka >muset> je, když z kontextu učení vyplývá podmíněnost nějakých skutků pro to, aby člověk byl spasen: >Křesťan je člověk, který by měl prokazovat nějakou aktivitu. Mělo by na něm být vidět, že je křesťan. Měl by alespoň dvakrát za měsíc zajít do kostela nebo do sboru, měl by si alespoň dvakrát týdně přečíst alespoň pár odstavců z bible a také by se měl modlit. Nemusí to být dlouhé modlitby, stačí jen pár vět. Taky by měl vyznávat své hříchy. Měl by se také stýkat s jinými křesťany a mít večeři páně, aby toto své vyznání potvrdil.> Někteří ještě nezapomenou dodat, >Jo a hlavně, měl by být pokřtěný.> Z toho všeho nakonec vyplyne, že pokud tyto věci neděláte, vlastně nejste křesťan a pravděpodobně nebudete spaseni. Pokud přestanete dělat to, co se od vás očekává, může se vám stát, že se lidé ve vašem společenství na vás začnou podezřele dívat. Pravděpodobně také pronesou nějakou poznámku nebo s vámi dají řeč, ale to hlavní je, jak se cítíte vy. Cítíte se provinile? Cítíte se jako odpadlík, velký hříšník? Nebo dokonce začínáte pochybovat o svém spasení? Gratuluji, stali jste se otroky náboženství. >>>>>>>odstavec<<<<<<

Víra by neměla stát na tom, že něco musím, nebo že jsem povinován něco dělat. Ale pokud náboženský způsob života vede k tomu, že se ve vás tyto pocity objevují, pak asi není něco v pořádku. Cítíte se jako dítě pod poručníkem, ne jako dospělý jedinec s právem na vlastní názor a vlastní rozhodování. Mít jistotu spasení, není důkaz o tom, že jste spaseni. I náboženští pokrytci mají pocit spasení, ale vím, že Ježíš o těchto lidech nemluvil příliš lichotivě. Pochybování o spasení zase není důkazem toho, že nejsem spasen. Pocity neříkají zhola nic. >>>>>>>odstavec<<<<<<

Troufl bych si tvrdit, že existuje ještě jeden náznak toho, že člověk žije náboženským životem. A to když žije dvojí život. V církvi se projevuje jako slušný a milý člověk, ale ve svém soukromí to není nic moc. Proč se lidi vůbec přetvařují? Nepřivádí vás tato přetvářka k šílenství? Určitě všichni hřešíme, ale tyto hříchy se neprojevují před ostatními spoluvěřícími, protože se obáváme, co by si o nás pomysleli. Ovšem, jakmile jsme mimo dozor, jsme ve starých kolejích. O co větší problém by byl, kdyby se člověk rozhodl že se bude projevovat přirozeně. Tedy, když tě něco naštve a chceš si zanadávat, tak proč to neudělat. Když máš chuť si třísknout pěstí do stolu tak proč, ne? Jaká by asi byla reakce okolí? Mnozí by to mohli odsoudit. Přetvářka je ale i o náladách, je mi smutno, nemám náladu, ale budu se tvářit jako všichni ostatní - vesele. Nebudu v nikom vzbuzovat pochybnosti o své víře. Nebylo by lepší si na nic nehrát? A zůstali by našimi přáteli? To by mohla být dobrá zkouška, aby se odhalilo kdo je jen náboženský pokrytec a komu jde opravdu o něco hlubšího ve vztahu k člověku. >>>>>>>odstavec<<<<<<

Tento článek měl být původně ne o náboženství obecně, ale o rádcovství v náboženství. Člověk se snadno dostane do pasti, když se přimkne k lidem, kteří mají potřebu určovat, co by se mělo nebo nemělo dělat a co je správné a co ne. Vůdce si volíme sami, ale potřebujeme tyto vůdce? Neměl by každý z nás mít svého vlastního vůdce, jenom jednoho - Boha? Být vůdcem svého života... Pokud dovolíte, aby někdo jiný řídil váš život, žijete svůj život nebo život někoho jiného? Najdou se lidé, kteří by řekli, že za svůj život v církvi získali mnoho zkušeností a proto by vám chtěli nějakou radu předat. Může to být určité pozitivum, ale podívejme se na to z druhé stránky. Být deset, dvacet let v jedné církvi nemusí být jen výhoda. Církev je jako ulita, která vám neumožňuje vyjít a poměřit své zkušenosti a názory s lidmi z jiných církví, potažmo s věřícími nezařazenými v žádné církvi. Dokud máte na sobě tuto ulitu nebo jste uzavřeni v ni, dokud nezměníte své působiště, bod pozorovatele, zabraňuje vám to získat zkušenost nebo pohled z jiné strany. Dalo by se to nazvat určitým omezením. Tak abych ukončil tento odstaven (a snad i celý článek), položme si otázku: opravdu potřebujeme náboženské vůdce a rádce? Potřebujeme znát právě od nich, co bychom měli a co neměli dělat? Kdo nám dá záruku kvalitu informací? Je správné nechat se ovlivňovat zkušenostmi, které jsou ryze subjektivní? A nepředstavuje to pro nás omezení v poznání? Není riskantní setrvávat ve svých nedokonalých a eventuálně chybných postojích, které jsme přejali od druhých? Nebylo by lépe zaujmout jiné stanoviště, změnit úhel pohledu, nebát se projevit a přestat napodobovat život někoho jiného? Být sám sebou a přitom dokázat si udržet víru v Boha a vztah s ním?

radim 22.4.2011

komentáře: (4)

Tvůj komentář: Uložit