Ženy nepatří do kalhot

Karel I. Šimek
Žena ať se neobleče v roucho mužské a muž ať neužije roucha ženského; jeť ohavný u Boha, kdo takové věci činí. (Deuteronomium 22:5)
Setkal jsem se s názorem hovořícím zhruba o tom, že deset ran egyptských nebylo ničím proti „nožní pandemii“, která se po celém světě rozšířila během 20. století. A s názorem jsem se ztotožnil, neboť jako mnozí další vnímám onen všeobecný mravní a společenský úpadek, který je jak příčinou, tak i dílčím důsledkem tohoto jevu. O tomto odpadu od transcendentálně zakotvených a tradicí udržovaných bazálních hodnot bylo již napsáno mnohé, přejdu tedy rovnou (se stále přítomným důrazem na tuto souvislost) k tématu.
Z historie
Od úsvitu dějin, po celá tisíciletí, byl styl oblékání mužů a žen jak z praktických důvodů (charakter práce, anatomická specifika), tak především na základě přirozeného mravního vědomí, odlišný. Ženy nikdy v celé historii lidského pokolení nechodily v kalhotách či v podobném typu oblečení, totiž takovém, který by provokativně zdůrazňoval jejich boky, klín a jemu blízké části nohou. Počítaly krom jiného se svojí fyzickou zranitelností vyplývající z fyzické převahy mužů a nechtěly se vystavovat ještě větším rizikům, než těm, ve kterých nevyhnutelně žily. A vedle toho – řečeno spíše dnešním jazykem – potřebovaly být ženy oceňovány a respektovány také za své osobní vlastnosti, nikoli na základě své fyzické obdařenosti. Nošení „rozštěpeného“ oděvu na dolní polovině těla bylo ve všech časech u všech kultur, včetně pohanských a barbarských, považováno za vážné porušení mravů a pošlapání ženské identity.
Jistě naleznete celou řadu účelově sepsaných textů, které budou hovořit jinak. Nenechte se však mást.
Ano, v některých zemích jižní Asie či Dálného východu ženy i v minulosti nosily kalhoty, avšak boky a nižší partie zakrývaly vlajícím pláštěm či delší tunikou. Na jiném konci světa – v polárních oblastech – ženy z důvodu drsných přírodních podmínek nosily a leckde stále nosí kalhoty z tulení kůže. K nim však patří komplet ve stylu pončo, který vždy spadá až pod kolena. Ať již u Vikingů, nebo u Keltů, či u Attilových kmenů z východu, nikde nebylo zaznamenáno, že by ženy nosily kalhoty jako vnější součást oblečení.
V osmnáctém století pořádala rozmařilá ruská carevna Alžběta řadu maškarních plesů, na kterých bylo vyžadováno, aby ženy nosily mužské oblečení a naopak. Kalhoty byly skutečně součástí ženského maškarního kostýmu, i zde však byly pouze částečně viditelné pod zkrácenými sukněmi a jejich použití bylo omezeno pouze na tuto frivolní příležitost.
Během Americké války za nezávislost či v Evropě během Napoleonských válek byly ženy dobrovolníků účastny válečných událostí – pomáhaly ve vojenských táborech, staraly se o kuchyni, o raněné a podobně. Nosily uniformu, jejíž součástí však byla sukně přes kalhoty či volná kalhotová sukně v orientálním stylu. Až v 19. století se začaly objevovat různé kombinace a úpravy ženského oblečení připomínající kalhoty – obvykle se setkaly se společenským odsouzením. I ve zbrojních továrnách za světových válek první poloviny 20. století měly ženy přes pracovní kalhoty navléknuté dlouhé zástěry.
Všeobecné encyklopedie až do 60. let 20. století definovaly kalhoty jako „mužské oblečení“. Posun v tomto vnímání nastal až během takzvané sexuální revoluce, která přinesla celou řadu dalších závažných nešvarů a poklesků. Většina dnešních lidí si patrně myslí, že lidstvo včetně všech osobností a jejich světlých činů v minulosti, bylo bandou slabomyslných usurpátorů a že teprve dnes je to to pravé. Osobně mi tedy o tolik moudřejší (a o své výdobytky šťastnější) nepřipadají. Spíše naopak.
Můžeme konstatovat, že celospolečenský (v rozměru celého lidského pokolení) konsensus ohledně ženského oblečení existoval od nepaměti až do nedávné doby. Evidentně nebyl žádným sociálním konstruktem, nýbrž věcí přirozenou, napříč všemi kulturami, kulty či modloslužbami. Nejspíš jen málokdo si to ve své moderní nabubřelosti vůbec dokáže uvědomit.
Rovnost (svornost, bratrství?)
Až koncem devatenáctého století a v první polovině století dvacátého začaly některé duševně i duchovně deprivované ženy – především sufražetky – hlasitě prosazovat společenské přijetí ženských kalhot v domnění, že se tak po zásluze vyrovnají mužům. To bylo původním motivem jejich snah. Myslely si, že k nim, pokud potlačí svoji vlastní ženskost, budou mít muži větší úctu a budou je brát jako sobě rovné. To bylo mimo jiné založeno na jejich zcela lichých představách o mužské společnosti jako o jakési elitní a zároveň rovnostářské skupině.
Dopadlo to však zákonitě přesně naopak. Oblečením kalhot žena tehdy shodila svoji důstojnost, stala se z ní defektní bytost – neženská, nemužská. Osobou, která se zřekla svojí identity a zároveň bojuje o své uznání násilným způsobem – cestou vnucování pravidel. Žena a muž jsou si přirozeně rovni pouze ve své plnosti, teprve tehdy, kdy vytvářejí archetyp, resp. naplňují ideál svého pohlaví se všemi jeho nepostradatelnými vlastnostmi. V tu chvíli nastává žádoucí komplementarita, nikoli tehdy, kdy se jedna strana upachtěně snaží napodobováním strany druhé dosáhnout uznání. Je to ubohé, směšné a veskrze kontraproduktivní, přesto to v myšlení naší západní civilizace v současné době dominuje a nabírá dalších a dalších absurdních rozměrů.
Je příznačné, že většina historicky zaznamenaných kritik nevhodného ženského oblékání pochází teprve z nedávných dob. [1] Ve vzdálenější historii totiž zpravidla nikoho ani nenapadlo se tímto problémem zabývat, protože jednoduše neexistoval – dělo se leccos, překročení tak bytostného pravidla však bylo zkrátka nemyslitelné. Literárních dokladů, citátů skvělých osobností, výroků morálních autorit či vzpomínek dosud žijících pamětníků je nespočet a mnohdy jsou velmi originální, inspirující či dokonce vtipné. Má-li se však tato úvaha udržet v čitelných mezích, neměla by čtenáře zavalit množstvím citací.
Za všechny jen zmíním jednoho z nejpronikavějších géniů, kteří se kdy na Britských ostrovech narodili – G. K. Chestertona – a jeho několikeré brilantní komentáře k tomuto tématu. Za zmínku rovněž stojí slova biskupa de Castro Mayera, jenž (v kontextu následující kapitoly) výstižně prohlašoval, že kalhoty jsou ještě horší než krátká sukně, neboť ta útočí spíše na mužskou fantazii, kdežto kalhoty útočí bezprostředněji: přímo na zrak.
O jednom z velkých světců, Padre Piovi, se v knize Arrivederci, Padre Pio [2] dočteme, že se prý zdráhal dát rozhřešení ženě, která za ním ke zpovědi cestovala do Itálie až z kanadského Vancouveru, a sice z toho důvodu, že vlastnila obchod s oblečením, kde prodávala též dámské kalhoty. Uložil jí, aby se všech těchto částí oděvu zbavila, avšak nikoli tak, že je věnuje ženám, které by je mohly nosit.
V čem je vlastně problém? Jsa katolík, mohl bych se čtenáře pokoušeti utloukati argumenty, mravními poučkami, apely a doporučeními na základě toho nejdůležitějšího motivu – čistoty duše jako podmínky spásy (tím v žádném případě nechci kněžím – lidově řečeno – fušovat do řemesla a nechat svá slova vyznívat nějak „kazatelsky“; pouze se zmiňuji o elementárních souvislostech). Jakkoli je pro člověka tento aspekt důležitější než cokoli jiného, pokusím se jej omezit na nezbytné minimum a vysvětlit problém spíše „psychologicky“.
Ještě dodám, že považuji za velmi důležité zamyslet se nad tímto pohledem a pokusit se domyslet, jaké s sebou popisované jevy nesou dílčí důsledky v mezilidských vztazích. Důležité je neslovíčkařit, nevytrhávat z kontextu a neulpívat na expresivních slovních ilustracích, jak je v dnešní zrychlené komunikaci zvykem. Žádnou z žen nepodezírám v tomto směru ze špatného úmyslu, spíše si myslím, že na vině je nevědomost, resp. nezamýšlení se nad těmito tématy v dnešní „moderní“ době. V té se ostatně čím dál více zdá, že mravnost jako cesta k dosažení obecného dobra je tabu a je zapotřebí se za ni stydět, naopak nemravnost, vyzývavost, smyslnost a sprostota má zelenou, je brána jako pozitivum a symbol pokroku a její negativní povaha je bagatelizována.
Jak působí žena v kalhotách na podvědomí?
Odhlédneme-li od toho, kolik žen vpravdě neuvěřitelným způsobem znásobuje drobné estetické nedostatky své postavy nevhodnou volbou oblečení, je tu především hledisko osobní důstojnosti a bezprostřední, ničím nezatížené komunikace a kooperace. Postava je v pohybu – v tomto případě zejména během chůze – charakteristickým způsobem deformována. Kalhoty zásadním způsobem zdůrazňují pozici rozkroku, resp. klína a vytváří z něho v mužském podvědomí brutálně dominující prvek na pozorované ženě. Mužskou fixaci na tento bod si s trochou horrorové imaginace můžeme představit jako jakýsi všestravující kužel vyrůstající přímo z pojednávaných partií. Budeme-li – s jen velmi mírnou nadsázkou – ještě ilustrativnější, vypůjčíme si pojmy z astronomie a budeme hovořit o gravitační čočce, resp. černé díře na okamžik pohlcující lidské podvědomí. I ta nejkratší minisukně je tedy méně dráždivá než kalhoty ke kotníkům (nemluvě o všelijakých šortkách, „tříčtvrtečních“ délkách a dalších, mnohdy opravdu ohavných a – vzhledem k věku, místu použití atp. – nedůstojných modelech).
Přestože je muž „naučen“ spořádané sociální interakci a nedá na sobě nic znát, není schopen tento podvědomý vjem zcela eliminovat a přistupuje ke svému protějšku jinak, než kdyby se mu tohoto vjemu nedostalo. Z celého článku proto zdůrazňuji především následující: žena může být v takový okamžik z důvodu smyslového přehlcení v první řadě vnímána jako jakási neosobní zvířecky fertilní entita, až ve druhé řadě jako osobnost a partnerka pro společenskou či pracovní komunikaci. Žena tak sama sebe, budeme-li se držet takové hierarchie hodnot, kde duševní parametr stojí nad fyzickým, dobrovolně ponižuje. Je paradoxní, jak se ženy různého věku na jednu stranu ze všech sil snaží úpravou svého zevnějšku ze své osoby (ať už vědomě či nevědomě) udělat pouhý objekt sexuálního zájmu a zároveň kladou na své okolí požadavky, aby tak v ten samý okamžik brány nebyly. To je nejen absurdní a hloupé, ale i – a to vlastně především – sobecké.
Kapitolou samotnou pro sebe je žena v kalhotách patřená zezadu. Nedochází zde zpravidla k tak silné podvědomé fixaci jako u „přední varianty“, o to vyzývavější je však tvar oněch partií ve své zakulacené lascivitě. Mužské zraky tímto směrem hledí již zcela nepokrytě a většinu zbývající části těla po většinu doby ignorují. Jestliže však tyto partie u mnoha mužů nesplňují jejich přísné (veskrze individuální) nároky na přijatelný tvar či rozměr, dochází v jejich nitru k extrémnímu posunu: stávají se pro ně něčím směšným a opovrženíhodným, čímsi jako částí těla hospodářského zvířete očekávající zásah zootechnika. Pouze vnitřní kultivace mužů určuje, nakolik jsou tyto asociace vědomé či pouze podvědomé. Samotná ženská osobnost již tak jako tak v tuto chvíli zcela opustila časoprostor. Jde ženám právě o toto?
Oproti tomu, jestliže žena zvolí sukni vhodného střihu, případně část oblečení, která funkci sukně plní, výše popsané jevy mizí. Pozornost muže na fyzickou stránku ženy je, pokud tato volí přiměřené oblečení i pro horní část těla, rozptýlena u někoho na drobné rychle přehlédnutelné detaily, u jiného zcela. Mezipohlavní napětí absentuje a proti sobě stojí dvě důstojné lidské bytosti, uvědomující si svoji odlišnost, avšak vzájemně si nenarušující svoji duševní a mravní integritu, tedy v kýženém rovnocenném postavení.
Spoluzodpovědnost za následky
Jak již bylo naznačeno, velmi častým postojem mnoha žen je přehazování zodpovědnosti na své protějšky – muže. Vyjadřují se v tom smyslu, že „se přeci nemusí koukat“, „co jim je do toho“, „důkaz toho, jaká jsou to čuňata“ a podobně. To je však sobeckým popřením lidské přirozenosti (ženy jsou také obdařeny – ne zrovna zanedbatelnou – řadou specifik, kterým muži musejí vycházet, mnohdy do roztrhání těla, vstříc – a tak je to dobře) a ve výsledku kontraproduktivním, nekooperativním a nespolečenským jednáním.
Díky Bohu si oproti tomu některé ženy uvědomují, jak se věci ve skutečnosti mají. C. Hammondová v jednom rozhovoru uvádí: „My ženy si často neuvědomujeme, že to, jak se oblékáme, vytváří podvědomé účinky – nemluvě o hormonálních reakcích – u mužů kolem nás. […] Muži jsou z biologických příčin více náchylní ke smyslovým reakcím na vizuální podněty. Jsem vdaná déle než dvacet let a popravdě řečeno, stále tomu nerozumím – ale uznávám to!“ Následovně pojednává o tom, že vlastně ani sama nemá právo muže uvádět do nebezpečí pokušení. [3]
Dodejme, že by si žena měla uvědomit svoji spoluzodpovědnost za situaci, která následuje – ať už se jedná o „pouhé“ narušení mravní integrity muže (případně následky téhož na třetí stranu), nebo zda má tato situace nějaké nepříjemné vyústění i pro ni (zde je spoluzodpovědná samozřejmě pouze do určité míry – ve světle dalších okolností).
Úcta, důstojnost a společenská role
Muži mají instinktivní úctu k ženské plodnosti a mateřství, pokud tyto atributy zvládnou vnímat v „nefyzické“ rovině. Žena má tu výhodu, že je ženou již ze své podstaty, sama ze sebe; je totiž obdařena plodností, která je odjakživa něčím posvátným, jak dokazují nejrůznější historické prameny a indicie. Muž, pokud chce dosáhnout stejné hodnoty a důstojnosti, musí svoje kvality teprve dokázat svými činy. V dnešní době se zcela pomíjí duchovní stránka plodnosti a všude se pojednává pouze její fyzická, případně „technická“ stránka, chcete-li. Vulgární oděv zdůrazňuje právě tuto druhou stránku útokem na smysly, načež se v mysli člověka již jen ztěžka hledá místo pro onen prvně zmíněný aspekt.
Jestliže žena není prostřednictvím svého oblečení v rozporu se svoji archetypální ženskostí, odkazuje tím na tuto svoji hodnotu. Před sukní muž – pokud není zvířetem – zcela přirozeně, vědomě i podvědomě, kapituluje. V případě kalhot musí nejdříve vzpomenout na vykonstruovanou etiketu, teprve poté se z podvědomého respektu k pravidlům možná zachová galantně. Je v tom skutečně obrovský rozdíl a minimum mužů i žen si to dokáže uvědomit.
Nevhodné ženské oblečení navíc přináší smyslové přetížení, které potlačuje vrozenou skromnost a pokoru. Kazí vztahy mezi pohlavími, přináší vágnost, víceznačnost, nedokonalost. Napomáhá relativistickému pohledu na společnost a její mravy. Ideologie, která tento nešvar zavedla, poškodila lidské myšlení tak, že je odmítán přirozený model rodiny. Společnost není schopna identifikovat přirozené mužství a přirozené ženství, vypomáhá si různými sociálně-inženýrskými konstrukty, aby tuto danost nahradila. Rozlišení rolí v rodině v očích malého dítěte je neujasněné, což se následně promítá do jeho postojů v dospělosti. Každý aspekt by se dal velmi široce rozvádět a vydal by na samotné pojednání. Přeceňování tohoto fenoménu v rámci článku je pouze zdánlivé, neboť celá věc zapadá do nesmírně závažného kontextu.
Kultura dámských kalhot je jedním z nejzákeřnějších vedlejších produktů moderního liberalismu. Přinesla morální lehkomyslnost, exhibicionismus, zmatenost, znehodnocení žen, zhrubnutí postojů žen a snížení mravní úrovně společnosti. Vytváří kontrast mezi mnohdy ještě obstojně individuálně zachovanou vnitřní mravností a nevázaným zevnějškem.
Epilog
Pokud jste se při četbě článku dostali až sem, jistě vám v hlavě rezonuje jedna významná námitka: co praktická stránka věci; pohodlí; sport; dnešní životní styl etc.?
Jistě jsou některé činnosti, u nichž lze výše popsaným nárokům dostát jen s velmi velkými obtížemi (například zmíněný sport). Na takové příležitosti z nich lze samozřejmě slevit. Současně však lze apelovat na skromnost a výše mnohokrát zmíněnou důstojnost na úkor totálního pohodlí. Ženy jsou ohledně oblečení většinou velmi vynalézavé a kreativní, řešení obvykle najdou. Bylo by bezesporu přehnané po ženách požadovat podávání některých sportovních výkonů v sukních, avšak vězte, že posléze po jejich vykonání vás celé okolí zase brzy velmi rádo uvidí v celé své ženské kráse a důstojnosti.
Na samotný závěr nechme promluvit samotného G. K. Chestertona. [4]
Jest vysoce příznačné pro vzteklý plagiarismus, jenž nyní jest všude vydáván za emancipaci, že před nedávnem bylo něčím běžným, aby se „uvědomělá“ žena dovolávala práva nositi kalhoty, práva asi tak groteskního jako jest právo nositi falešný nos. Bylo-li by svobodě ženy mnoho pomoženo, když by na každé noze nosila sukni, nevím. Snad by turecké ženy mohly nás o tom poučiti. Chodí-li však západní žena vlekouc s sebou (abych tak řekl) opony haremu, jest docela jisto, že její tkaný příbytek jest určen pro putovný palác, nikoliv pro putovné vězení. Jest docela jisto, že sukně znamená ženskou důstojnost, nikoliv ženskou porobu, což lze dokázati zkouškou ze všech nejprostší. Žádný vladař by se s rozmyslem neoděl v uznávána pouta otroka; žádný soudce by se neobjevil před lidmi jsa pokryt šatem trestaneckým. Když však mužové chtějí býti majestátní, působiví, například soudcové, kněží nebo králové, nosí sukně, dlouhé, vlečkové roucho ženské důstojnosti. Celý svět jest pod vládou sukní; neboť dokonce i mužové nosí sukně, chtějí-li vládnouti.
http://www.stjoseph.cz/zeny-nepatri-do-kalhot/

DOSA 3.10.2016

komentáře: (18)

Anfiss 4.10.2016

Velmi zajímavé a cílené téma právě do dnešní dobu. Nemohu jinak než SOUHLASIT. Je to velmi vyčerpávajícím a zároveň inspirujícím způsobem podáno a myslím i vysvětleno. Nikde jsem tohle jako žena nepídila,ale přirozeně na cestě s Panem k tomu též sama došla. V ženském oblečení se cítím opravdu ženou a jsem tak spokojena. Vnitřně i navenek. Navíc prý je studie,že pokud obléknete dívku do šatů, chová se jinak než když má na sobě kalhoty. Už její chůze má tendenci se měnit od širokého kroku,který je typický právě pro muže. Jiná věc je též, že údajně ženy začaly nosit kalhoty po válce,když právě mužů ubylo a ony musely běhat po troskách domů a stavět a vůbec vykonávat tu práci co nikdy dřív nedělaly.. už z praktického hlediska je fakt,že mužů bylo méně,byla bída,bylo zle..no nevím. Nemít co na sebe a muset jít pracovat v těchto podmínkách-bych popadla kalhoty a šla. Přece nepůjdu nahá...smajlik.

Dan78 5.10.2016

Oděv podléhá kulturním a módním vlivům, je osobnímu vkusu. Udivuje mě, že se to zde takto obšírně řeší. Proč by žena neměla oblékat kalhoty? A proč by se muž neměl přepásat slušivým kiltem, zvláště za urputných veder? :-D Já preferuji tuto značku :-D : http://www.utilikilts.com/

zvedavy 5.10.2016

ten úvodní text je stranš dlouhý. Ve SZ je psáno, že žena nemá nosit, co patří muži a naopak. Tomu se říká transvestitismus, což je perverze, kterou moderní doba podporuje. K ní má blízko transsexualita, což krom toho, že to je démonická perverze, tak to je i mrzačení lidí. Určitě cením, že se někdo nad ženským oblékáním zamýšlí, i když víc by měly přemýšlet ženy. V době NZ ani muži nenosily kalhoty, tehdejší oděv byl myslím jiný. Já s kalhotami u žen problém nemám, i když jako víc ženské mi přijde oblečení jiné, tj šaty, kostým se sukní ap. Oblečení by mělo být slušné, kalhoty ne takové, aby při sezení nebo ohnutí se neukazoval kus zadku, u kraťasů aby zadek nebyl vidět i zespodu, někdy jsou tak krátké. Kalhoty i dlouhé ať nejsou průsvitné či poloprůsvitné, není v kombinaci s tangy tak je zadek vystavený na odiv. U šatů a sukní dbát na délku. U horní poloviny těla si zas myslím, že není třeba ukazovat část prsou. Nikomu neberu velká prsa, ale stačí snad, že to je vidět i v šatech. Pochopitelně nosit podprsenku, navíc takovou, aby i přes ní neprosvítaly přes šaty či tričko nebo košili, halenku atd. bradavky. Nejsem proti plavání a nebo opalování na veřejném místě, ale slušné plavky, snad žádná sestra nebude ukazovat prsa ani holou zadnici, zkrátka plavky slušné, dostatečné zakrývající. Přijde mi, že dosti i křesťanských dívek má občas to oblečení tak na hraně, sukně dost krátké, výstříhy dosti velké, u jinak doufám slušných dívek, co žijou zbožný život. Jim to možná nevadí, ale koukají na ně i muži a chlapci a na ně to působí jinak. Nějaké časopisy pro dívky píší články typu jak být oblečená sex, snad tak píší i přiblblé časopisy pro ženy. Já to nečtu, ale zalistoval jsem před časem u holiče, docela jsem se divil. Od nevěřících je třeba se odlišovat, ne se přizpůsobovat světu.

pavcaad 5.10.2016

A prakticky - muži, dali byste při seznámení přednost tomu, aby přišla žena v kalhotách, nebo vám víc zajiskří oči při pohledu na ženu v sukni či šatech? Upřímně...kolika z vás je to zcela jedno? A kolik žen by chtělo na prvním rande vidět sladce růžového manekýna? Nedáte přednost partnerovi, který působí mužným dojmem?

DOSA 5.10.2016

zvedavy - rozvedl jsi to téma dost důkladně. Nemohu nic než souhlasit. Slušné ženy by neměli nosit vyzývavé oblečení. Ano ať se pěkně oblékají. Žena má být jako květinka krásná a něžná. Nejvíce však ženu zdobí její duševní čistota. K čemu je ovoce na povrchu krásné a uvnitř shnilé?

DOSA 5.10.2016

pavcaad - Jde-li o první dojem. Mě potěší jednoznačně pohled na ženu v šatech nebo v sukni a krásné halence. No a zděsí v děravých džínách.

jestrab 9.10.2016

Nesprávný překlad. Originál: http://biblehub.com/text/deuteronomy/22-5.htm ... Nepíše se o rouchu/oblečení, nýbrž sem mohou spadat i ozdoby. Vyvozovat z toho, že by se muž neměl oblékat do sukně považuji za herezi. Stejně tak naopak. Jiný kraj, jiný mrav. V našem kraji je zcela vpořádku, že se ženy oblékají do kalhot, obzvlášť v práci - monterky.

pavcaad 9.10.2016

simone: souhlasím. Je spousta křesťanů, kteří si vykládají vše podle toho, co se jim hodí. Schválně nemluvím o nevěřících, protože to je úplně něco jiného. Každý by měl ale prvotně trávit čas s Bohem, Jeho se ptát, Jeho žádat o pochopení a moudrost. Protože nad všemi zní to, co řekl Ježíš ( a to se nemusí týkat jen oblečení):Jan 12, 47-48 A slyšel-liť by kdo slova má, a nevěřil by, jáť ho nesoudím; nebo nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych spasil svět. Kdož mnou pohrdá, a nepřijímá slov mých, máť, kdo by jej soudil. Slova, kteráž jsem mluvil, tať jej souditi budou v nejposlednější den.
Věřím, že pokud člověk nevyvyšuje svou moudrost a ptá se Pána, zkoumá, co je v písmu, žije s Duchem Svatým, potom nachází odpovědi na otázky a Bůh jeho srdce plní pokojem.

faghira 9.10.2016

pavcaad - Krásná věta - Věřím, že pokud člověk nevyvyšuje svou moudrost a ptá se Pána, zkoumá, co je v písmu, žije s Duchem Svatým, potom nachází odpovědi na otázky a Bůh jeho srdce plní pokojem.

jestrab 10.10.2016

Simone, Teď jsem to četl celé, takže o oblečení se píše, ale nevidím důvod pohrdat názorem nebo člověkem byť se ti zrovna odlišný názor nehodí do krámu. Smutný obraz soudobého křesťanství.

chamael 14.10.2016

Wow...netušila jsem, že moje gravitační čočka přitahuje tolik pozornosti a způsobuje mužům takové potíže. Děkuji za tenhle článek, otevřel mi oči, hned zítra vyhodím všechny svoje kalhoty. Ovšem musím apelovat i na muže, aby se zamysleli nad svým způsobem oblékání, kterým uvádí v pokušení nás ženy. Kalhoty, jakkoliv volné či upnuté, příliš zdůrazňují váš rozkrok a široce rozevřený způsob posezu to ještě zhoršuje. Prostě člověk se nemůže dívat nikam jinam. A viděli jste se někdy zezadu? Váš zadek v kalhotách přímo volá >touch me>. Trička ale i košile zase přehnaně zdůrazňují váš hrudník. Prosím také, zda byste nemohli nosit rukavice, někteří máte neskutečně sexy ruce a já pak musím bojovat s nemravnými myšlenkami. Jo a ještě by to chtělo lyžařskou kuklu na hlavu, není nic víc sexy než oči a krásný úsměv. Víte co, mám nápad. Domluvíme se, že ženy i muži budou chodit v burkách, ať se oblečením vzájemně nepokoušíme. To mi připadá fér, co říkáte? =)

jestrab 15.10.2016

chamael: gravitační čočka :-) ? Co to je? Děkuji za tvůj vtipný příspěvek který mě příjemně obohacuje. Mám v práci jednu moc příjemnou kolegyni, tak taky vím co je to být do někoho celý blázen a nažhavený jen se ji podívám to těch velkých zelených očí. To je fakt, není třeba ukazovat krásné nohy, pokud se někomu někdo líbí hříšné myšlenky, v uvozovkách, přijdou tak či tak.

jestrab 15.10.2016

... pokud se někdo někomu líbí, hříšné myšlenky, v uvozovkách, přijdou tak či tak...

chamael 15.10.2016

Gravitační čočka je termín vyskytující se v úvodním článku. A za pobavení děkovat nemusíš, rádo se stalo.

Flanker 18.10.2016

Copak se Bůjh stará vyloženě o to co jíme, nosíme, zda máme PC a nebo smartphone? Uvažujte lidi, Ježíš řekl >milosrdenství, ne oběť> Zákonictvím a dodržováním řádů, a ustanovení nic nezískáte. Akorát odlákáte další lidi, co by přijali Ježíše jako spasitele. Pointa je v duchu,v tom co cítíme, jak přemýšlíme, jak jednáme k druhým s vědomím, že Bůh je náše záštita a můžeme mu děkjovat za vše, co se nám daří a prosit ho o odpuštění v tom, co se nám prostě nedaří a s čím marně bojujeme. Sám to moc dobře vím, jak marný je to boj a jen milost nás může zachránit. Jen to, co Ježíš pro nás udělal, i dkyž to plně nejsme schopni zatím pochopit.

jestrab 18.10.2016

Flanker: sice se odchýlím od tématu, ale snad mi to Bůh odpustí. Někdo potřebuje smartphone ke své práci a když ji chce dělat, pak si ten smartphone musí nebo může vymodlit. Anebo taky nemusí, a může si ho prostě pořídit - smajlík. To samé PC. Když někoho baví například programování nebo design, musí to umět a potřebuje na to PC a pak díky tomu získá práci. Práci potřebuje každý.

Anfiss 18.10.2016

Flanker:Ano máš pravdu. Ale tím,že žijeme v těle,měli bychom to mít také nějak v mysli a pamatovat na to. Už několikrát jsem se nestačila divit,když mi mladá dívenka vyprávěla svůj strhující zážitek například ve výtahu nebo i na ulici,jak ji někdo obtěžoval,až ji museli kolemjdoucí pomoci. První věc,která mě na těchto dívkách nepřestává udivovat,právě jejich výstřední oblékání. To si potom říkám sobě i jim:Holka ty si o to přímo říkáš. Vím o čem píšu, pár let jsem pracovala v pohostinství. Takže chápu moc dobře,že po jisté dávce se někteří lidé chovají jako nechci psát ani co. Pan nám dál rozum a ten bychom měli když už ne pravidelně,tak občas používat. Je to jistý druh ochrany v čemkoliv. Vyhneme se zbytečným problémům. Pokud budu psát víceméně o ženách.

vesmirek 27.11.2016

Dám sem jednu definici, aby to bylo jasné těm, kteří neví, co je gravitační čočka ;-))) ikdyž s oblékáním žen tento astronomický fenomén nemá absolutně nic společného. ´Gravitační čočka je astronomický pojem užívaný pro objekt s intenzivním gravitačním polem, který se nachází mezi pozorovatelem a zdrojem světla či jiného záření, přičemž tento objekt svým gravitačním polem zakřivuje paprsky vycházející ze zdroje podobně, jak tomu je u spojné čočky. Proces ohybu světla v gravitačním poli (a jevy s ním související) se označují jako gravitační čočkování. Ohyb světla v gravitačním poli byl předpovězen na základě obecné teorie relativity. Gravitační čočku může způsobovat libovolný velmi hmotný objekt, např. černá díra, obří černá díra, obří eliptická galaxie, hnízdo galaxií nebo kvasar. Velikost ohybu světla závisí na vzdálenosti procházejícího paprsku od gravitační čočky - k největšímu ohybu dochází v těsné blízkosti objektu a se vzdáleností se vliv čočky zmenšuje, takže v určité vzdálenosti jej lze již zanedbat (to je rozdíl oproti klasické optické čočce). Důsledkem této skutečnosti je to, že paprsky procházející v různých vzdálenostech mají různá ohniska.´

Uložit